Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Rockový štramák Nick Cave připravil pro své příznivce na letošní únor další sbírku líbezných písní.
Pět let po povedené čtrnácté řadovce „Dig. Lazarus, Dig !!!“ se na scénu vrací jeho hudební těleso „The Bad Seeds“. V tomto si většina muzikantů pouze odložila psychopatickou masku projektu GRINDERMAN, jež byla silně propocená ze struhujících kázání z nihilistické příručky „2“, vydané v roce 2010.
Početná muzikantská kumpanie, poletující kolem charismatického Australana s civilně démonickou vizáží, si dala dostaveníčko na malebném jihu Francie, ve městečku Saint-Rémy-de-Provence, aby zde nasála inspiraci pro novinku mající tajuplně přitažlivý název „Push The Sky Away“.
Přestože nádherně vyvedený cover desky společně s nedávnými hudebními tendencemi tohoto elegána může navodit očekávání živelnějších a rozmanitějších poloh Caveovy skladatelské nátury, máme tu co do činění s poklidnou, velmi intimní a místy až hudebně minimalistickou zpovědí. Tato v první řadě mistrovsky pracuje s tvorbou podmanivých nálad mísicích (příhodně dle místa vzniku kolekce) závany z voňavé francouzské Riviéry s jakousi studenou frontou, přicházející z vrcholků Alp.
Napětím nabitá atmosféra je pro potřeby Nickova recitálu pěstována až s vojenskou disciplínou. Žádný z početné množiny doprovodných instrumentů se nikam zběsile nevrhá, natož aby si pro sebe urval nějakou tu osobní „sólo“ chvilku. Ani doprovodné, něžné vokály Natalie Wildeové a Marthy Skye Murphové nijak výrazně neohrožují poměrně konstantní polohu záměrně upřednostňovaného principálova zpěvu. Tento se nenuceně snaží předat různá rozverná poselství, která by měla aktivovat posluchačovu fantazii, a se společně spouštěnými hudebními podklady vytvořit pro každého příjemce kulisy vlastního příběhu.
Osobně se mi dosti zamlouvají podobně koncipovaná neurčitá poselství, spontánně probouzející představivost, jež si sama dokresluje již načrtlé kontury. Vztah k albu se tak stává osobnějším. Pro přiblížení textové stránky a tvůrčích záměrů budu citovat Nickův komentář objasňující charakter recenzovaného alba: „Pokud bych měl použít tu ošuntělou metaforu o deskách, našich dětech, tak u tohoto alba se jedná dítě-ducha v inkubátoru a Warrenovy smyčky jsou jeho droboučce se chvějící tlukot srdce“. Věřím, že toto přirovnání stačí k tomu, aby posluchačovi naznačilo, kam ho zavedou otevřené dveře pološerého pokoje.
Ačkoliv je celý opus unášen na mírných vlnách, tak každá z devítky kompozic má svůj vlastní, pestrý a především přitažlivý život. Tu a tam jsme svědky nepatrného, avšak přesto malého rozčeření hladiny, jako např. ve „Water´s Edge“, „Jubilee Street“ nebo „Higgs Boson Blues“, ale bezprostřední semknutost kolekce to jenom stěží může ohrozit. Necelá třičtvrtě hodina potom opravdu přináší poutavou, rockově komorní zkušenost.
Spousta čtenářů bude určitě namítat, že na podobný druh hudby je potřeba mít to či ono správné rozpoložení a pokud se toto nedostaví první, tak s největší pravděpodobností připlují hustá mračna nudy. „Push The Sky Away“ však tuto tezi obrací naruby. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že je přesvědčivým, šarmantním a kolikrát i velmi vtipným společníkem v jakémkoliv rozmaru. Schopnosti umět podat ruku a pohnout posluchačovou duší si na muzice cením vlastně úplně nejvíce. Díky tomu ode mě odchází tato kolekce s poměrně vysokým hodnocením a to navzdory tomu, že po hudební stránce nenabízí žádné velkolepé nebo unikátní představení.
Je to jako byste v drážkách desky našli dobrého přítele, který je neustále v dosahu, a to jak v dobrém, tak i v tom špatném.
„And if your friends think that you should do it different and if they think that you should do it the same you´ve got it, just keep on pushing and, keep on pushing and push the sky away“
1. We No Who U R
2. Wide Lovely Eyes
3. Water's Edge
4. Jubilee Street
5. Mermaids
6. We Real Cool
7. Finishing Jubilee Street
8. Higgs Boson Blues
9. Push The Sky Away
Diskografie
Skeleton Tree (2016) Push The Sky Away (2013) Dig, Lazarus, Dig!!! (2008) Abattoir Blues / The Lyre Of Orpheus (2004) Nocturama (2003) No More Shall We Part (2001) The Boatman´s Call (1997) Murder Ballads (1996) Let Love In (1994) Henry´s Dream (1992) The Good Son (1990) Tender Prey (1988) Your Funeral... My Trial (1986) Kicking Against The Pricks (1986) The Firstborn Is Dead (1985) From Her To Eternity (1984)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2013 Vydavatel: Bad Seed Ltd. Stopáž: 43:00
Poté co Nick Cave chytil jakousi druhou mízu a pořádně ro rozjel se znepokojivými alby GRINDERMAN a "Dig Lazarus Dig!!!", opětovně se navrátil do role elegantního, s grácií stárnoucího básníka. A jak už v minulosti prokázal, i tato role mu svědčí.
"Push The Sky Away" je poklidná, místy až intimní a zejména výtečná deska.
11. března 2013
V-dur
9 / 10
Len k tej celej debate o tom, k čomu je "Push The Sky Away" návrat, čoho je pokračovaním a či je taký alebo opačný... Oveľa dôležitejším je konštatovanie, že sa Nickovi Caveovi podaril album, ktorý sa svojou silou blíži k jeho vrcholným dielam deväťdesiatych rokov. Zaslúžilí umelci vydávajúci aj po dvadsať a viac rokoch zásadné albumy, to nie je úplne bežné, alebo áno?
7. března 2013
Shnoff
8,5 / 10
Jen mírně jiná slova pro totéž: po "Lazarovi" možná překvapivě subtilní nahrávka. Každopádně moc hezká.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.
Fínsky melodicky death so štipkou blacku som objavil až tento rok, ale hrali mi v aute i doma celé leto. Ich siedmy album som teda privítal s rozkročenou náručou a oni ju naplnili po okraj. Nič prelomového, skrátka ich osvedčená kvalitka.
Třicet let po založení je HORNA ve formě. Starý kozel Ville Pystynen, nestor finské blackové scény, za to umí vzít. Ostrý vysypaný BM, halekavá finština a taky rock'n'roll. A skvělé nápady, třeba ústřední melodický motiv v "Hymni II" z hlavy nedostanete.
Hleďme, kolega Noisy deklaruje SACRILEGE. Inu, SARCASM jsou jati hluboko v deathmetalových devadesátkách (založeni 1990, reaktivováni 2015) a navíc mají i blackový "edge". Jsou tam i DISSECTION, jinak je to spíše standardní, ničím nevybočující deska.